O mém životě

  Je mi momentálně 34 roků a i když mě většina lidí hádá nanejvíš 25let, tak jim vlastně mohu dát zapravdu. Cítím se totiž mnohem mladší a snažím se i tak chovat a žít. Léta přibývají rychleji než moje mysl a já se cítím být pořád mladým! Je to určitá výhoda. Nechci rychle zestárnout a jsem rád, že nepociťuji nějakou velkou potřebu klidu, domácí pohody a pohodlnosti. Někdy je sice příjemný jen tak si lehnout k televizy a koukat na po dvacáté reprýzovanou koninu, ale to naštěstí není tak časté a nepociťuji, že bych tohle chtěl dělat každý den. Je sic pravdou, že by tohle bylo moc příjemný s dívkou svých snů na rameni, hladit ji a užívat si tu nádhernou chvíly a být naprosto spokojený. To pak není nic krásnějšího!

  Mám teď  skvělou práci, výborně placenou a s perfektním kolektivem. Bydlení je také skvělý a možnost jít bydlet jinam sice není zrovna aktuální, ale je bez problémů řešitelné. Rodinu mám také skvělou a mám ji moc rád. Kamarádů také mnoho i těch nejlepších. Koníček bavit lidi na diskotékách mě také obrovsky baví a můžu být vlastně naprosto spokojený. Mohl bych si ten život teď  pořádně užívat a dělat věci jen tak pro sebe a být šťastný. Je asi hodně lidí, kteří by byli naprosto spokojení a po ničem dalším by netoužili, ale mě buhužel pořád něco schází...

  Chybí mi přítelkyně, kterou bych mohl zahrnout obrovskou láskou, něžností a péčí. Nemyslím si o sobě, že bych se k přítelkyni choval nějak škaredě, hrubě či sobecky. Naopak dokáži hodně milovat a dokazovat svoji úctu a vděčnost. Dokáži si totiž velmi vážit a to v dnešní době dokáže jen málo kdo. Vím, jaký je to být sám a toužit a v takové životní etapě se necítím dobře a nemám to rád. Proto se vždy hodně snažím abych nedával sebemenší důvod k rozchodu a také se snažím aby se semnou přítelkyně cítila šťastně a hlavně se nenudila. Škoda jen, že si vždy vyberu moc mladou partnerku, která nedokáže ocenit přítele, který je pozorný, něžný a věrný. Nechápu proč holky chtějí raději dacana, který je ponižuje, využívá a třeba jim i ubližuje? Proč se pořád potřebují bát a posléze zraňovat, když je takový kluk jen využije a odhodí? Proč nechcou mít vedle sebe kluka, co jim udělá, co na očích vidí a raděj touží po frajerovi, co myslí jen na sebe? Malinko to nechápu, protože proč se chtějí dobrovolně zraňovat aby časem zjistili, že hodný kluk je k nezaplacení? Je to divnej kruh života a asi si každá tímto způsobem musí zkusit jaký je to rozdíl a jak důležitý je mít hezkej vztah bez lží, podvodů, nedůvěry a sobectví. Přece když je vztah hezkej a bez zbytečných omylů a přihmouřených očí, tak se dá mnohem víc budovat a zjišťovat, že to všechno má nějakou cenu,né? Všechno je to hlavně o komunikaci, jak se partneři mezi sebou dokáži domluvit a najít společné kompromisy. Bez upřímnosti to prostě nejde a domluvit se dá vlastně na všem, jen je potřeba nebát se to říct a nenechávat si nic pro sebe. Vztah je vlastně jen taková šachová hra plná chyb a plná určité strategie dovést vše do vítězného konce. Nikdy to není bez chyb a myslím si, že i ta největší chyba se dá napravit, když oba moc chtějí. Oba partneři by se proto měli snažit aby jim bylo hezky a dělat věci, které jim k tomu mohou napomoci a které tomu druhému dokáží, jak moc se milují. Vždyť je to vlastně úplně jednoduché. Stačí jen nebýt sobec a něco hezkýho pro partnera udělat a pokud je to ten pravý a správný partner, tak se to může jen v dobrém vrátit. Já jsem třeba vlastně úplně skromnej člověk. Stačí mi hezká smska, prozvonění či důkaz v podobě náhlého objevení se u mě ve dveřích abych si mohl nadále myslet, že mě partnerka má moc ráda. Za tohle málo pak dokáži dělat neuvěřitelný a nesobecký věci abych ji ukázal, jak moc jsem šťastný, že ji mám. Chci proto moc? Není semnou být vlastně úplně jednoduchý a snadný, prakticky bez práce? :)